Prvním krokem, kterým musíme začít, při cestě za lepším stravováním je podle mě, a i podle mnoha odborníků, zbavení závislosti na průmyslově rafinovaném cukru a jemu podobným sladidlům. Pokud jste se nikdy nezajímali o stravu a neřešili, co jíte, jedli jen to, co Vám chutná, tak i vy jste nejpravděpodobněji závislí na této látce, která je obsažena téměř ve všem, co jíte. A hlavně, dnes je v potravinách, ve kterých před pár lety nebyla a ještě hlavněji, je tam všude obsažena v mnohem větší míře než kdy předtím. Chcete-li se dozvědět proč tomu tak je, co cukr vlastně s námi dělá a jak se z této závislosti vyhrabat – čtěte dále, začínáme s první kapitolou několikadílného seriálu blogu JemnouCestou.cz: Boj proti cukru.
Boj proti cukru
Kapitola I.
První bitva
Je to radost, je to slast, je to vášeň, je to náš chtíč, je to pohoda a dobrá nálada. Ale stejně jako u drogy – toto vše je pomíjivé. Je to stres, je to obezita, je to cukrovka, je to naše pomalá záhuba. Je to potřeba? Ne, je to jen náš zvyk. A zvyky – jako boty z betonu – se těžko vyzouvají. Tento zvyk je plevel s kořeny, co není těžké vykopat, jen se musíme obětovat, na chvíli kleknout na špinavou zem, ty kořeny vyrvat a zahodit, abychom se zase mohli postavit a zasadit něco pěknějšího, výživnějšího a kvalitnějšího.
Vyřazení cukru z naší běžné stravy je jednoduché, ovšem pouze teoreticky (dozvíte se níže). Psychicky, fyzicky i prakticky je to něco jiného, náročnějšího. Avšak je to nedílná součást toho, pokud chceme změnit naše myšlení, navždy se zbavit výkyvů nálad, honbami za sladkým a HLAVNĚ pokud chceme zlepšit naše zdraví, zkvalitnit život, vyhnout se dnes již běžným nemocem jako cukrovka, záněty, ekzémy, akné, zažívací křeče, či migrény nebo kazivost zubů a prodloužit si mládí.
„Ale já cukr potřebuji, bez něj jsem jako bez energie a nedokážu se soustředit.“
Jistě. Je to skutečně tak. To je realita. Proč? Protože cukr je opravdová droga. Jsme na ní závislí. Po jejím užití je svět krásnější, jsme plní energie, smějeme se, máme dobrou náladu. Ale jak dlouho? Pouze do chvíle než tento stav odezní a my se najednou dostáváme do stavu utlumení, nevyrovnanosti, poklesu nálady a nevědomé honbě za další dávkou. Mozek nás prostě pošle sníst zase něco sladkého. Pak se ten samý koloběh opakuje. Nebylo by fajn, kdybychom byli veselí a dobře naladěni pořád? Bez výkyvů energetické sinusoidy? Samozřejmě, jde to. Jen si musíme projít primárním absťákem, který se dá u některých vysoce závislých přirovnat k odvykačce od heroinu.
Řeč je o průmyslově zpracovaném rafinovaném cukru.
„Proč bych to měl dělat, proč bych neměl jíst cukr? Vždyť já jsem zdravý, můžu sníst tabulku čokolády a nic se mi nestane. Nejsem tlustý a jsem šťastný. Nechci se vzdát cukru a navíc si ho nedávám tak často, párkrát za čas to nic není, když už sladím, tak třtinovým cukrem, který je zdravější…“
A tak dále, a tak dále. Klasické odpovědi lidí na otázku Proč bychom se měli vzdát cukru – něčeho tak slastného a dobrého. Možná i vy jste odpověděli podobně. A je to přirozené, né každý má odvahu vystoupit ze své komfortní zóny, projít absťákem a změnit své návyky. Možná už máte nějaké vědomosti o tomto tématu a víte, že cukr je špatný – hodně špatný, ale nechápete, proč bychom ho měli vyřazovat kompletně (a né jen omezit), když to hlavně ani není možné, když přidaný cukr je ve více než 80% veškerého běžného jídla, co denně jíme.
Ano – je to opravdu tak. Tento ďábel je téměř všudypřítomný. Důležité je vědět, že když se bavíme o škodlivosti cukru, bavíme se nejen o bílém rafinovaném, ale o veškerých formách přidaného cukru. Jelikož cukr se stává nebezpečným tehdy, když je procesem rafinace ochuzen o všechny ostatní prvky, s kterými je v přírodě přirozeně navázán – vláknina, minerály a vitamíny. Naše tělo není přirozeně schopno zpracovat tuto látku samostatně a proto – velmi zjednodušeně – se dostává naše tělo a zdraví do nerovnováhy, se kterou následně náš organizmus není schopný hospodařit a toto má mnohé dopady na zdraví člověka a přibírání na váze. * (nejsem vědec ani biolog a proto je zde jen toto laické vysvětlení, o něco detailnější postup procesu po pozření cukru uvádím na konci článku, koho to zajímá, může tam přeskočit hned, koho ne – pokračujte dále a přečtěte si to na závěr)
Čili škodlivý cukr najdeme pod různými zdravě se tvářícími názvy na obalech všemožných pochutin.
Řepný rafinovaný cukr – neboli řepa bez vlákniny, minerálů, vitamínů.
„Není zdravější třtinový cukr?“
Cukrová třtina průmyslově ochuzena o vlákninu, minerály i vitamíny. Je?
A takto můžeme pokračovat dále s výčtem maskovaných názvů pro cukr.
Hroznový cukr, datlový cukr, kukuřičný sirup, rýžový cukr, sirup z agáve, práškový cukr, javorový sirup, glukóza, fruktóza, glukózový sirup, fruktózový sirup, glukózo-fruktózový cukr, maltóza… a tak dále.
„Alespoň jím hnědej cukr, ten je zdravej.“
Opravdu?
Hnědý cukr je ve skutečnosti cukr bílý, jen z něho není rafinací odstraněna melasa – tmavě hnědá látka obsahující výživné minerály. ALE! Dnešní hnědý cukr je pouze bílý cukr ve finální podobě obarven karamelem, aby dostal kýženou hnědou barvu a tvářil se zdravě, jelikož pro cukrovarnický průmysl je to levnější a méně pracné. Ano, existují nerafinované cukry přirozeně hnědé, ale v obchodě je najdete velmi zřídka, navíc pokud nejste chemik, tak rozdíl mezi nimi zrakově ani chuťově nepoznáte. Jednoduše – hnědý cukr je cukr obarvený cukrem. Podvod a chytrý trik výrobců. Koneckonců, ani ten nerafinovaný hnědý by nebyl zdravý, jelikož už nemá vlákninu.
Za posledních přibližně 3O let spotřeba cukru brutálně stoupla, cukr se začal objevovat ve výrobcích, kde se dříve neobjevoval. Je to tah moderního potravinářského průmyslu. Ten záměrně složením stravy působí na metabolické a hormonální procesy v nás, reguluje pocity hladu a sytosti, nutí nás k další cestě do obchodu a i díky reklamě a podprahovým signálů určuje, co si máme koupit. My všichni tuctoví strávníci jsme podřízení společnosti. [1]
Cukr překryje nevyrovnanost v jídle, takže i to, co byste normálně nejedli, vám začne chutnat. Cukr si s námi hraje a ovlivňuje všechny naše chutě. Překryje slanou (sladké směsi ořechů, arašídy v medu), kyselou (jak to, že rajčatový protlak z kyselých nezralých rajčat je tak sladký?), hořkou (mléčná čokoláda) i pálivou (vepřové ve sladkokyselé omáčce). Sečteno a podtrženo, s cukrem můžete dokázat, aby začalo chutnat dobře prakticky cokoliv. A přesně to dělá potravinářský průmysl.
Proč je tomu tak, se dočtete v druhé kapitole: PROČ?
[1] Robert H. Lustig, Cukr náš zabiják, 2012
One thought on “Boj s cukrem – kapitola I.”